Jak člověk vnímá?

Co je to vnímání a jak člověk vnímá? 

Vnímání,  neboli percepci můžeme nazvat procesem zpracování a organizování smyslových dat do podoby určitých celků. 

Člověk, tak, jak jej dobře známe zpracovává každou vteřinou svého bytí obrovské množství informací. Kdybychom neměli dobře vyvinutou percepci, nedokázali bychom se v této spleti podnětů vůbec vyznat. 

Zkuste si představit, jak by to vypadalo, kdybyste věnovali Vaši pozornost skutečně všemu, co se děje kolem Vás. Byl by to asi celkem chaos. 

William James hovoří dokonce o „Světě dunícího a bzučícího zmatku.“ 

Takový by se svět doopravdy mohl zdát člověku, který by nebyl schopen zpracovávat a organizovat data do komplexnějších smysluplných celků. 

Zajímavé ovšem je, že percepce každého člověka je individuální, každý jedinec si senzorické informace interpretuje a vybírá jinak. Poté nám z toho tedy vyplývá, že realita každého jedince se liší dle jeho osobního a hlavně individuálního stylu vnímání.

Jaká je tedy Vaše realita  a jaká je moje? Co vidím já a co vidíte vy? 

K rozlousknutí této hádanky nám pomůže pojem percepční pole.

Představme si jej jako oblast našeho vnímání, ze které jsme schopni zachytit smyslové podněty. 

Organizací percepčního pole se zabývá mimo jiné tvarová nebo-li gestalt psychologie, ze které pramení jistá tendence seskupovat vnímané podněty do určitých celků.

Se seskupováním podnětů do určitých celků souvisí pojem centrace. Jedná se o základní vlastnost vnímání a nastává při soustředění se na určitou část percepčního pole, které tvoří figura, což je oblast našeho zájmu a zbytek pole nazýváme pozadím. 

Dělení vjemového pole na figuru a pozadí ovšem není typické pouze pro zrak, ale doprovází všechny naše percepční aktivity. Například třeba sólo zpěváka a doprovod orchestru.

Co se týče vztahů figury a pozadí, ráda Vám představím například reverzibilní figuru, což je objekt, který je uspořádán tak, aby se u něj mohla figura stát pozadím a naopak.

Tento oční klam, zvaný Rubinova figura, je přímo ikonický představitel reverzibilní figury. Jak můžeme vidět, naše pozornost se zaměřuje buď na tváře, nebo na pohár a mezitím se nám samozřejmě střídá figura s pozadím.

Zde máme opět naprosto stejný princip, pozornost může být zaměřena na obličej mladé ženy, nebo na karikaturu muže hrajícího na saxofon. Nikdy ovšem nelze zaměřit dva objekty naráz.

Comments